Tetovaný

Jadrnci jsou démoni, kteří každou noc povstávají z Jádra země. Mohou povstat pouze ze země nepokryté dlažebními kameny či dřevěnými prkny. Chvíli jim trvá, než se plně zhmotní, těm velkým to trvá déle; jako první se zhmotňují ohniví, píseční a polní démoni – to jsou ty menší druhy. Poté začnou pátrat po kořisti. Lidé se před nimi noc co noc musí skrývat za magickými chranami – symboly, kterými démoni neproniknou, pokud jsou dobře nakresleny. Chranová síť se však může narušit, pokud se některý symbol poškodí nebo jej něco překryje (bahno, list). Démoni systematicky prozkoumávají síť a hledají skuliny. Nikdy neútočí na stejné místo dvakrát. Pamatují si. Nejsou ale tak chytří, aby chrany zkoumali a hledali slabá místa rozumově, a tak na překážku útočí a hledají slabiny zkusmo. Dovnitř proniknou vzácně, ale dost často na to, aby jim to za tu námahu stálo.
Lidé je klasickými zbraněmi nemohou zabít, ostří nepronikne jejich tvrdým krunýřem. K tomu by potřebovali dávno ztracené bojové chrany. Bez nich ale existuje jen pár způsobů, kterými lze démony zničit – např. znemožnit jim odchod do Jádra tak, že je lidé lstí uvězní do předem připravené jámy, kde démona zastihne svítání. Touto cestou bojují s démony Krasijci.
Démoni mají mnoho podob a dovedností, dokonce mají i vlastní chrany proti lidem. Rozlišují se většinou podle místa jejich výskytu – písečný démon, skalní démon, apod. Existují ale také zlověstnější, chytří mozkoví démoni, kteří se mohou na povrchu země zhmotnit pouze za novoluní, když je nevětší tma. V jejich čele stojí královna (Krasijci zvaná Alagai´ting Ka). Za ní stojí její choť (Alagai Ka), a pak princové. Princové jsou pro chotě soky, které musí odhánět, tím zuřivěji v období kladení, protože každý jeden princ je pro královnu případným nápadníkem.
Mozkoví démoni dokážou opanovat nechraněnou mysl kteréhokoli smrtelníka a démona a ovládat jeho myšlenky i činy. Pod jejich vedením se z jinak hloupých rabů (obyčejných démonů) stává organizovaná smrtící armáda.

Královna – vůdkyně, Matka démonů.
Choť – Krasijci zvaný Alagai Ka. Je drobný a hrbí se, jako by křehké a štíhlé tělo nemohlo unést mohutnou hlavu. Rohy má zakrnělé, zbyly po nich jen hladké tepající hrboly a hřebeny, které se přelévaly po uhlově černé lebce. Nehty a zuby ostré jako jehly, žádné mohutné pařáty sloužící k drásání a trhání. Na to měl těla a smysly svých měňavců. Viděl jejich očima, zabíjel jejich pařáty, větřil jejich nozdrami.
Mozkový démon – dva mozkoví démoni tzv. „jadrnští princové“ se od ostatních démonů (takzvaných rabi) velice liší. Jsou inteligentní. Jsou štíhlí, sotva pět stop na výšku, s jemným uhlovým tělem naprosto nepodobným sukovatému krunýři jejich větších soukmenovců. Drápy na konci štíhlých prstů na pařátech předních i zadních působí křehce – tenké a rovné jako vypilované ženské nehty. V tlamě bez čenichu mají jen jednu řadu zubů, ostrých, leč krátkých. Zato hlavy mají neúměrně velké; protáhlé, kuželovité lebky s obrovskýma očima bez víček. Kolem zakrnělých rohů jim pulsuje boulovatá účelně tvarovaná tkáň. Komunikují prostřednictvím myšlenek. Mohou povstat jen za tří nejtemnějších nocí lunace. Mají u sebe pár démonů měňavců, kterým udílí rozkazy. A podle názvu, hádejte, čím se asi živí?
Měňavec – mají drsnou hnědou kůži, boulovatou a sukovatou jako stromová kůra. Vestoje devět stop (cca 2,7 metru) k ramenům. Dokážou na sebe brát různé podoby. Jsou to takoví kapitáni jadrnských princů, kteří vedou rabi (ostatní démony) do boje.
Bleskný démon – vzácný druh démona, vypadá jako obyčejný větrný démon, ale dokáže vrhat blesky.
Bahenní démon – jsou skvrnitě zelení a hnědí, aby dokonale splynuli s okolím. Žijí v bahenních oblastech a mokřinách, ale jsou to obojživelníci. Schovávají se v blátě a mělké vodě, odkud oběť mohou překvapit. Plivou kyselé bláto, které rozežere vše, co s ním přijde do kontaktu.
Sněžný démon – jsou velcí, pohybují se po čtyřech a žijí ve vysokých trvale zasněžených horských oblastech. Obvykle loví v Milnských horách, ale v zimě se mohou objevovat i v nižších oblastech. Jejich mrazivé plivance dokážou roztříštit i ocel. Jsou tak vzácní, že je lidé považují za mýtus, a proto se proti nim ani nechraní.
Skalní démon – obrovský démon, měří až 4,5 metru. Vyskytuje se převážně v horských oblastech, ale objevuje se i v nížinách. Jednoznačně nejsilnější; mohutná hora šlach a ostrých hran. Ze silného černého krunýře trčí kostěné výčnělky, bodnatý ocas, který vyvažuje mohutné plece. Pohybuje se pomalu, ale když na to přijde, dokáže překvapivě zrychlit.
Lesní démon – svou velikostí je impozantní stejně jako skalní démon. Má neprorazitelný krunýř a v mohutných pařátech nadpozemskou sílu. V lese se dokáže naprosto dokonale maskovat. Často číhají na svou oběť vysoko v korunách stromů, a pak skočí. Drží se dále od ohnivých démonů, jejichž oheň je může zabít.
Větrný démon – větrní démoni jsou zdatní letci, ale na zemi jsou nemotorní. Jsou to dvounožci s protáhlým, štíhlým tělem a dlouhými, tenkými hnáty zakončenými dlouhými zahnutými drápy. Od spodní strany předních ke vnější straně zadních končetin se táhne tenká, kožovitá blána, vyztužená pružnými kostmi, které jim trčí z boků. Mají široké rozpětí křídel, takže aby vzlétli, potřebují místo, kde se mohou rozběhnout, nebo něco, na co můžou vylézt a skočit. Proto neradi přistávají uvnitř chraněných polí, ledaže by tam viděli něco tak lákavého, že by nemohli odolat. Navíc se mohou otáčet jen širokým obloukem. Větrný démon není větší než dospělý muž, ale rozpětí křídel dvojnásob překonává výšku, takže na obloze vypadá obrovský. Z hlavy vyrůstá pokroucený roh, který se stáčí dozadu, a od něj se stejně jako od hnátů táhne blána, která tvoří na hřbetě hřeben.
Ohnivý démon – nejmenší démoni, čiperní, štíhlí, ne vetší než pes. Pohybují se po čtyřech a přichází z Jádra vždy jako první. Vedle ostrých pařátů je jejich nejstrašnější zbraní ohnivý plivanec. Bojí se však vody, která je může i zabít.
Písečný démon – bratránkové skalních démonů, jen menší a hbitější, ale i tak patří mezi nejsilnější a nejobrněnější z jadrnských plemen. Na rozdíl od velkých, uhlově šedých plátů svých skalních příbuzných mají malé, ostré šupiny, špinavě žluté, skoro nerozeznatelné od hrubého písku, a běhají po čtyřech, zatímco skalní démoni se hrbí na dvou. Hlavy mají stejné: protáhlé rypákovité čelisti s řadami rozeklaných zubů a štěrbinovitými nozdrami až těsně u kořene, pod velkýma očima bez víček. Na čele trčí ze šupin silné kostěné výrůstky, ostré jako rohy a stočené dozadu. Píseční démoni navíc loví ve smečkách.
Vodní démon – démoni žijící ve vodě, před nimiž se lze chránit vodními chranami. Mají chapadla a nemohou zůstat na vzduchu příliš dlouho.
Hlinný démon – oranžový démon, malý a podsaditý, ne větší než malý pes, ale přesto skrznaskrz zabiják, samý sval a spár, se silným, šupinatým pancířem. Hlavou dokáže prorazit skoro cokoli, kámen roztříští a kalenou ocel promáčkne.
Břežní démon – obvykle se vyskytují na březích řek. Lidé jim říkají žabouni, protože vypadají jako velké létající žáby, jenomže tak velké, že by člověka spolkli jako mouchu. Vyskočí z vody, chytí oběť silným lepkavým jazykem, vtahují do tlamy a přitom polykají.
Polní démon – kluzký, štíhlý démon přilehlý k zemi, který se plíží po čtyřech jako lev, avšak rychlejší než cokoli živého
Kamenný démon – menší příbuzný skalního démona

Rubrika: Knižní reálie

Zanechat komentář